TOMÁŠ LAHODA 

Malíř, kurátor a pedagog, narozen 1954 v Praze. V letech 1973 až 1979 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Tomáš Lahoda působil jako vedoucí ateliéru malby na Jutské akademii v Dánsku (1993–1998), v letech 2007 až 2012 jako vedoucí ateliéru malba I na FaVU v Brně, od roku 2013 působí na FR Univerzity Pardubice. Malířská tvorba Tomáše Lahody je konceptuální: často pracuje v cyklech, vytváří vždy sérii obrazů na určité téma – kritika současné konzumní společnosti, podoby proměny kýče či interpretace světa reklamy na parfémy a luxusní zboží, které je spojováno s osobní spotřebou a ideálem krásy. Síla instalování a aranžování těchto produktů vytváří novou manipulující roli ve vztahu ke svému obsahu a k našim tužbám a očekávání. Podbízí k uspokojení slastí, potřebě pocitu bezpečí, sociálního statutu a postavení. Druhá řada obrazových cyklů přetavuje slibné a podmanivé reklamní slogany do téměř nečitelných kompozic ve stylu neo-geometrických abstrakcí. Tomáš Lahoda ve svých obrazech střídá realistickou malbu s abstraktivními formami, přejímá vizuální výstřednost reklamního materiálu a dále ji stupňuje kombinací hyperrealistického airbrushe a štětcové malby. Zrak diváka je atakován škálou vibrujících, fluoreskujících přímých barev. Výtvarná přemrštěnost vede diváka ke konfrontaci se světem spotřeby. S hravostí, nadhledem a ironií odhaluje základní rysy současnosti-hédonismus, individualismus a narcismus. Tomáš Lahoda patří k nemnoha českým umělcům, kteří získali své publikum i v zahraničí. Jeho práce jsou známější ve světovém kontextu, kde také nejčastěji vystavuje a kde jsou jeho díla zastoupena, mimo jiné v Muzeu Wurth v Německu, v Muzeu moderního umění Soro v Dánsku, v Národní galerii v Praze. Malíř žije a pracuje v Praze a v Kodani.    

Michaela Jermanová

Tomáš Lahoda: série „Hlug“ a „I Zimbra“

Někdy od roku 2017 začal Tomáš Lahoda používat tape, hnědé lepící pásky na některých obrazech série Ad Paintings. V roce 2022 na počátku ruské invaze na Ukrajinu zjištˇoval, jaká barva lepící pásky se má na Ukrajinu poslat, aby se mohli vojáci označovat, identifikovat a rozeznat od nepřítele. Negace funkcionality lepících pásek, které jsou běžně asociovány s balením, jsou tam používány jako významotvorný, nezbytný identifikační prvek k přežití.

V té době vznikaly skici k nové sérii Hlug. Tématem série s použitím hnědých i jiných barevných lepících pásek jako levného lo-fi malířského prostředku je (stejně jako u série I Zimbra) Inflace informačního obsahu. S referencemi na postmoderní abstrakci a graffiti tagy, jsou obrazy komponovány jakýmisi porouchanými slovy, tvoří nejasnou ozvěnu, šelest, pozůstatek roztřesených, narušených a rozmělněných slov ve třech jazycích, ve kterých se autor celoživotně pohybuje (čeština, angličtina, dánština). Slova jako ready-made: NOIS (noise), HLUG (hluk) a STøJ (stoj) a industriální materiály se stávají nositeli vizuální informace která je nekonečně multiplikována, přetvářena a podvracena. Abstrahování a dekonstrukce jazyka až k nečitelnosti je rekontextualizují do nových vizuálních situací.

Práce s dekonstrukcí textu a obsahu rozvíjel autor už v předešlých sériích Decompositions, Neo-Geo, Ad Paintings a Makat. Záměrná obtížnost dešifrovat tyto obrazy je obsahově vyprazdňuje a posouvá do formální geometrické abstrakce, znaku. Relativizace, rozpouštění a rozmělnění významů a obsahu slov/vět/textů, je dnes všeobecně rozšířenou negativní praxí. Z obsahu se stává ohybná dekorace, která může nabývat významů podle libovolného individuálního výkladu.

V roce 1979 vydal David Byrne se svou new yorkskou kapelou Talking Heads album Fear of Music, na kterém je výtečná skladba I Zimbra, kterou byl Lahoda tehdy ihned inspirován k prvním skicám k obrazům, vycházejících z textu této písně. Text ovšem napsal již v roce 1932 dadaista Hugo Ball, jako poukaz na to, že existují také jiní lidé, nespoutaného ducha, povznesení nad vedením válek a vzkvétáním nacionalizmu, kteří žijí pro jiné ideály. Lahoda poslouchal v té době i francouzskou hudební skupinu Magma, hrající progresivní rock. Kapela měla v 70tých letech podobnou strategii, nahrávala konceptuální alba odehrávající se v dystopickém světě planety Kobaïa, a texty písní jsou psány ve fiktivním jazyce. Kurt Schwitters, Ballův dadaistický kolega při uvedení své Ursonáty, 40ti minutové zvukové vokální poezie, také složené z nesmyslných slov, protěžoval použití nesmyslu jako smysluplnost v nesmyslném světě. Schwittersova kompozice balancuje na hranici mezi hudbou a jazykem, zároveň tvoří i svérázné grafické dílo. Ursonátu lze chápat jako skladbu složenou z jazykové pralátky - z hlásek. Výraz pralátka či prafenomén lze nalézt už u antických přírodních filozofů, později např. Herdera, Goetha, Novalise nebo Nietzscheho. Schwitters vědomě navazuje na tuto tradici a z pralátky jazyka vytváří zcela autonomní abstraktní jazyk, který na první pohled působí jako pouhá rytmická změť hlásek a skřeků, ve skutečnosti však působí mnohem pravdivěji než významově vyprázdněný konvenční jazyk. Znechucení nad vyprazdňováním obsahu slov a vět v současné postfaktické době bylo nakonec také pro Lahodu iniciačním podnětem k vytvoření obrazů série            I Zimbra, na kterých jsou jednotlivá nesmyslná, ovšem často libozvučná slova Ballova textu malována, respektive lepena lepícími páskami na plátno. Lepící pásky zde paradoxně na první pohled vypadají jako přesná realistická trompe l´oeil imitace malby štětcem nebo špachtlí, s pastózními vrstvami, lazurami a přemalbami.

Ursula Panhans-Bühler